Na hvězdné mýtině

 

Eragon byl sám, když se probral. Otevřel oči a pohlédl do vyřezávaného stropu domu, který se Zafirou obývali. Venku stále ještě byla noc a ze zářícího města pod ním se nesly zvuky elfských radovánek.

Než si stačil všimnout něčeho dalšího, Zafira vstoupila do jeho mysli, plná znepokojení a úzkosti. Poslala mu obrázek, jak stojí vedle Islanzadí u stromu Menoa, a pak se zeptala: Jak je ti?

Cítím se… dobré. Tak dobře, jak už jsem se dlouho necítil. Jak dlouho jsem…

Jen hodinu. Zůstala bych s tebou, ale potřebovali Oromise, Glaedra i mě, abychom dokončili obřad. Měl bys vidět reakci elfů, když jsi omdlel. Nic takového se tu ještě nestalo.

To jsi udělala ty, Safiro?

Nebyla to jenom moje práce, ani Glaedrova. Vzpomínky naší rasy, které dostaly podobu a zhmotnily se díky elfskému kouzlu, tě posvětily dovedností, kterou my draci vlastníme, protože ty jsi naše největší naděje před vyhynutím.

Nechápu.

Podívej se do zrcadla, vybídla ho. Pak si odpočiň a zotav se a já za tebou přijdu za úsvitu.

Opustlla ho a Eragon vstal a protáhl se, ohromený pocitem pohody, který jím prostupoval. Přešel k umyvadlu, vzal si zrcadlo které používal na holení, a donesl ho na světlo poblíž lucerny.

Ztuhl úžasem.

Jako by se četné tělesné změny, které postupně přetvářely vzhled lidského Jezdce — a které už Eragon od svého spojení se Zafirou začal pozorovat —, dokončily za tu chvíli, co byl v bezvědomí. Jeho tvář teď byla hladká a ostře řezaná, jako elfská, s ušima špičatýma jako ty jejich a očima sešikmenýma jako jejich, pleť měl bledou jako alabastr a jako by v odlesku kouzla vydávala tlumenou záři. Vypadám jako princátko. Ještě nikdy nepoužil ten výraz pro muže, tím méně pro sebe, ale jediné slovo, které ho teď vystihovalo, bylo krásný. Přesto nebyl úplně elf. Jeho čelist byla silnější, obočí hustší, tvář širší. Byl krásnější než kterýkoli člověk a mužnější než kterýkoli elf.

Roztřesenými prsty si sáhl za krk a hledal svou jizvu.

Nic nenahmatal.

Eragon si strhl tuniku a otočil se před zrcadlem, aby si prohlédl záda. Byla stejně hladká jako před bitvou o Farthen Dur. Do očí se mu vhrnuly slzy vděčnosti, když si přejížděl rukou po místech, kde ho Durza zohavil. Věděl, že ho záda už nikdy nebudou trápit. Nebyla to jenom ohavná rána, která zmizela, ale z jeho těla se vytratily všechny ostatní jizvy a vady a zanechaly ho neposkvrněného jako novorozeně. Sáhl si na zápěstí, kde se řízl, když brousil Gerovu kosu. Po ráně nezůstalo ani stopy. Skvrnité jizvy na vnitřní straně stehen, pozůstatky po jeho prvním letu se Zafirou, také zmizely. Na okamžik se mu po nich zastesklo jako po připomínce jeho života, ale lítost trvala jen krátce, když si uvědomil, že poškození z každého jakkoli malého zranění, které kdy utrpěl, se zacelilo.

Stal jsem se tím, čím jsem měl být, pomyslel si a zhluboka se nadechl opojného vzduchu.

Pustil zrcadlo na postel a oblékl se do svých nejlepších šatů: rudé tuniky vyšívané zlatou nití; opasku vykládaného bílým nefritem; teplých, plstěných kamaší; páru plátěných bot oblíbených mezi elfy; a na předloktí si natáhl kožené chrániče, které dostal od trpaslíků.

Eragon sestoupal ze stromu, potuloval se stíny Ellesméry a pozoroval elfy, jak oslavují v horečnaté noci. Nikdo z nich ho nepoznal, ačkoli ho zdravili jako jednoho z nich a vybízeli jej, aby se přidal k oslavám.

Eragon se vznášel ve stavu vybuzeného vědomí, jeho smysly hučely spoustou nových obrazů, zvuků, vůní a doteků, které ho zahlcovaly. Viděl ve tmě, která by ho dříve oslepila. Dokázal se dotknout listu a tím jediným dotykem spočítat jednotlivé chloupky, které na něm vyrůstaly, dokázal poznat pachy, jež se kolem něj nesly, stejně dobře jako vlk nebo drak. A slyšel švitoření myší v podrostu a zvuk odlupnuté kůry, když dopadne na zem; tlukot jeho vlastního srdce byl hlasitý jako buben. Bezcílná cesta ho vedla kolem stromu Menoa, kde se zastavil, aby pozoroval Safiru mezi oslavami, ačkoli elfům na mýtině se neukázal.

Kam jdeš, maličký? zeptala se.

Uviděl Aryu, jak vstala vedle matky, prorazila si cestu shromážděnými elfy a pak, jako lesní duch, neslyšně proklouzla mezi stromy za nimi. Procházím se mezi svící a tmou, odpověděl a následoval Aryu.

Sledoval Aryu podle její jemné vůně rozdrceného borového jehličí, podle lehoučkých doteků jejích nohou na zemi a podle rozruchu, který vzbudila ve svém okolí. Našel ji, jak stojí sama na okraji mýtiny, nachystaná jako divoké zvíře, a pozoruje souhvězdí na obloze.

Když se vynořil na prostranství, Arya na něj pohlédla a on se cítil, jako by ho viděla poprvé. Vyvalila oči a zašeptala: „Jsi to ty, Eragone?“

„Ano.“

„Co s tebou udělali?“

„Nevím.“

Šel k ní a společně se pak toulali hustými lesy, kde se rozléhaly útržky hudby a zvuků z oslav. Zásluhou prodělaných změn Eragon ještě silněji vnímal Aryinu přítomnost, šelest šatů o její kůži, hebký, šedý odhalený krk a její řasy, pokryté vrstvou oleje, díky němuž se řasy kroutily jako černé okvětní lístky promáčené deštěm.

Zastavili na břehu úzkého potoka tak čistého, že nebyl v tlumeném světle skoro ani vidět. Pouze chraplavé zurčení vody tekoucí přes kameny prozrazovalo jeho přítomnost. Husté borovice tvořily kolem nich z větví jeskyni, tlumily chladivý, nehybný vzduch a zakrývaly Eragona s Aryu před světem. Ta prohlubeň se zdála být nestárnoucí, jako by ji odřízli od světa a ochraňovali nějakým kouzlem proti ničivému dechu času.

Na tomto tajném místě se Eragon najednou cítil Arye tak blízko že jeho touha po ní převážila v jeho mysli všechno ostatní. Byl tak omámený sílou a energií, která mu proudila v žilách — stejně jako nezkrotným kouzlem, které naplňovalo les —, že zapomněl na opatrnost a řekl: „Jak vysoké stromy, jak zářivé hvězdy… a jak překrásná jsi ó Aryo svit-kona.“ Za normálních okolností by považoval svůj skutek za vrchol pošetilosti, ale v téhle bláznivé, ztřeštěné noci mu to připadalo dokonale logické.

Ztuhla. „Eragone…“

Nevšímal si jejího varování. „Aryo, udělám cokoli, abych získal tvou ruku. Půjdu za tebou na kraj světa. Postavím pro tebe palác holýma rukama. Budu…“

„Mohl bys o mě přestat usilovat? Můžeš mi to slíbit?“ Když zaváhal, přikročila blíž a řekla potichu, ale vlídně: „Eragone, tohle nemůže vyjít. Jsi mladý a já jsem stará, a to se nikdy nezmění.“

„Copak ke mně nic necítíš?“

„Mé city k tobě,“ řekla, „jsou city přátelství a nic víc. Jsem ti vděčná, že jsi mě zachránil v Gil‘eadu, a tvá společnost je mi příjemná. Ale to je vše… Upusť od svého snažení — přinese ti jenom zármutek — a najdi si někoho odpovídajícího věku, s kým strávíš dlouhá léta.“

Oči se mu zalily slzami. „Jak můžeš být tak krutá?“

„Nejsem krutá, ale laskavá. Ty a já k sobě nepatříme.“

Ve svém zoufalství navrhl: „Mohla bys mi předat svoje vzpomínky a pak bych měl stejné množství zkušeností a vědomostí jako ty.“

„To by byla nestoudnost.“ Arya zvedla bradu, tvář vážnou a ponurou a zalitou stříbrem z třpytivých hvězd. Její hlas znatelně ochladl: „Poslouchej mě dobře, Eragone. Tohle se nemůže stát, ani se to nikdy nestane. A dokud se nezačneš ovládat, naše přátelství nemůže pokračovat, protože tvé city nezpůsobují nic jiného, než že nás odvádějí od našich povinností.“ Uklonila se mu. „Sbohem, Eragone Stínovrahu.“ Pak prošla kolem něj a zmizela v Du Weldenvarden.

Eragonovi po tvářích stékaly slzy a kapaly na mech pod ním, kde se nevsákly a zůstaly ležet jako perly rozsypané po pokrývce ze smaragdově zeleného sametu. Otupěle si sedl na ztrouchnivělou kládu, zabořil tvář do dlaní, plakal, že jeho láska k Arye zůstane neopětovaná a plakal, že jí od sebe odehnal ještě dál.

Během okamžiku u něj byla Zafira. Ach, maličký. Přitulila se k němu. Proč jsi to pokoušel? Věděl jsi, co se stane, jestli se budeš znovu dvořit Arye.

Nedokázal jsem si pomoci. Objal si břicho rukama, kýval se na kládě dopředu a dozadu a škytavě vzlykal pod tíhou trýzně. Zafira přes něj položila jedno teplé křídlo a přitáhla si ho blíž k boku, jako sokolí samice svoje ptáče. Stočil se u ní a zůstal tam schoulený, zatímco noc přešla v den a Agaetí Blödhren skončila.